Bůh chodí po světě vždycky inkognito – recenze

Už několik let se mi nestalo, že bych se nemohl dočkat večera, kdy zalehnu do peřin a odevzdám se plně literárnímu dílu. Příběh prince z pohádky, kterému se v posledním dějství dostane nejen princezny, ale i celého (!) království ve mně takovou touhu překvapivě zažehl.

 

Bůh chodí po světě vždycky inkognito, údajně pravil Einstein, když se pokoušel vysvětlit, že náhoda ve skutečnosti neexistuje. Mám důkaz, protože tuto knihu mi náhoda do rukou nevpravila, ale vděčím za ni ve formě vánočního dárku mamince, se kterou sdílím širokozáběrový literární apetit. Bylo jen málo filmů, jejich druhý díl jsem viděl před prvním. U téhle knížky jsem byl vysloveně upozorněn, abych ji přečetl dříve, než jejího předchůdce (Muž, který chtěl být šťastný). Až dolouskám autorův první bestseller uvidíme, jestli budu totéž doporučovat i Vám.

 

Poslední stránky knihy jsem dočetl před několika málo minutami, proto to nebude úplně klasická recenze. Útržky mouder, vpravených do hlavní story s lehkostí zasloužilé pracovnice domu veřejné radosti mi v hlavě rezonují ještě příliš silně. Ale ne, nebojte. Jak jsem si u knih, které považuji za skutečně skvělé zvykl, neprozradím Vám hlavní pointu. V díle Bůh chodí po světě vždycky inkognito totiž celkem dojemná nitka příběhu o čtyřiadvacetiletém muži (který nikdy nic neměl a na závěr ke štěstí přišel) dokáže z klasického manažerského pokrmu udělat lehký dezert, stravitelný širokou veřejností. Jsem přesvědčen, že dokonce i skladník ve šroubárně s myslí pokleslou bude schopen děj i do něj citlivě zakomponovaná fakta osobního rozvoje zkonzumovat s patřičnou chutí i využitím. Ani kalorie nazmar!

 

Nosný příběh je celkem prostý. V jeho úvodu se seznamujeme s Alanem, který v dalších stránkách balancuje za zábradlím Pařížské eiffelovky, s úmyslem strávit posledních několik vteřin svého bezútěšného života volným pádem. Oslovuje jej neznámý muž a rozhovorem mu fakticky zachraňuje život. Má to však malý háček. Výměnou za to, musí Alan udělat vše, co mu neznámý muž řekne a bez výhrad plnit jeho příkazy. Že to zní šíleně? Dost možná, ale ideální pozadí pro koučování si lze asi jen těžko představit… Vezmete postavu člověka, která leží na samém dně a zkušeného kouče v provedení „tajemný starý muž“. Trochu zatřepete, opepříte, osolíte a můžete podávat pod názvem „nekonečně prostoru pro zlepšení“. 🙂

 

Ale pozor! Za předpokladu, že jste fakticky zaměřený člověk s přesností atomových hodin, představivostí a kreativitou redaktora záchodové inzerce, těhle 316 stánek si s Váma asi úplně tykat nebude. Budou vám chybět exaktně vyjmenované poučky, jak na druhé lidi, kdy se postavit k situaci čelem, kdy je nejlepším způsobem jak vyhrát prohra. Dost možná, že až budete na stránkách hledat, proč Bůh chodí ingoknito a nejezdí v papamobilu mavajíc mezi lidmi na všechny strany, bude se vám zdát naprosto zbytečná ta snůška zážitků ze smyšleného lidského života. Jedinci, kteří se rádi začtou a nechají pohltit příběhem, zřejmě budou nadšení stejně, jako jsem byl já. Pravda je, že rozjezd v prvních kapitolách je poněkud vlažný, ale odměnou za výdrž bude celkem strhující příběh rozehrávající na dalších stránkách svoji malou noční hudbu. Autorovi bych jako „recenzor“ vytkl jediné – zbytečnou odbočku bez konce s nemotorným komisařem lapajícím ve vlacích TGV černé pasažéry a poněkud bulvární závěr příběhu, končícího happyendem tak oslepujícím, že jeho záře prosvítá už několik stránek před koncem knihy. Přes tyto dvě relativní drobnosti se možná přistihnete, že některé pasáže si pročítáte nevědomky znovu a znovu. Tak moc mi vyhovoval způsob příběhu. Ten, zdá se, na rozdíl od „klasické“ literatury zaměřené na rozvoj osobnosti a manažerské dovednosti dovede sdělení předat čtenáři formou zážitku hlavního hrdiny. Nikoliv šroubovanou ukázkou z praxe, srovnanou v odstavci odrážek.

 

Pro všechna důležitá moudra si musíte stránky polaskat prsty sami, ale za odměnu vytrvalcům, kteří dočetli až sem, sdělím dva z mých největších wow efektů celé knížky.

1. Nemusím se v rozhovorech obhajovat ostatním.
   Nemusím reagovat na neosobní výtky typu „To ví přece každý“, či „Je obecně známo, že“, mající za cíl mě složit na kolena a utopit ve střídajících se útocích a obhajobách. Nemusím 🙂
2. Komunikace se nikdy neodehrává jen formou slov.
   Záměr druhého naproti stolu pochopíte vždy naprosto beze slov. Zcela jasně cítíte, zda jste mu sympatičtí, nebo vás nenávidí.

Tyto dva body jsou bez debat 🙂 a vysvětlení vám nechci dát na tomto blogu. Nedokážu to totiž tak, nenásilně jako Laurent Gounelle na stránkách své knihy.

 

Jirka Janků mě i přes můj počáteční odpor naučil čmárat si do knížek. Dodnes se u toho stydím, protože mám pocit, že knížku nějakým způsobem przním. Do téhle jsem nezaryl ani hrot obyčejné tužky. Nezasloužila by si to. Už proto, že díky příběhu a individualitě každého dalšího čtenáře dokáže právě jemu moudro vykreslit tam, kde by ho mé poznámky a podtržené věty určitě nezachytily. Jak už to tak v životě bývá, každý z nás má totiž to důležité ukryté v jiných pasážích, odstavcích a kapitolách. Bůh totiž skutečně po světě inkognito nechodí… 🙂

 

 

Laurent Gounelle (* 1968)

Je francouzký odborník na neurolingvistické programování. Vyučuje na univerzitě a přednáší pro manažery. Jeho první knihy (Muž, který chtěl být šťastný) se prodalo přes 600tis výtisků celosvětově.

 

Web: http://www.laurentgounelle.com/

 

 

 

 

Přečteno 1418x.