Čtyři dohody – recenze

Před dávnými a dávnými časy žili na území dnes pralesy, pouštěmi a drogami prošpikovaného Mexika celkem vzdělaní přírodní lidé. Ti lidé se jmenovali Toltékové a byli docela dobří stavitelé a zemědělci. Žili si tam spokojeně a než je za pár století z území vyhnali jejich zlobiví strejdové Aztékové, vymysleli spoustu věcí. Jednou z nich byly právě Čtyři dohody.

 

Asi to není náhoda, že byly zrovna čtyři, páč tihle Toltékové prý věřili, že historie začala stvořením prvního světa, stvořením druhého a tak dál až do čtvrtého, který tu máme teď (každému světu se říkalo slunce – Slunce vody, Slunce země, Slunce větru a dneska tady máme Slunce ohně). To je jasným důkazem, že knižní pokračování Čtyř dohod – tedy Pátá dohoda od stejnojmenného autora je spíše pokusem vydojit z úspěchu první knížky maximum. Tu jsem však nečetl, tak Vám nemůžu sdělit, jestli dopadla spíš jako dvojka Terminátora, nebo spíš jako dvojka Pomády. 🙂

 

 

K sepsání recenze čtyř dohod jsem se rozhoupal až rok a 58 dní poté, co jsem ji dočetl a naštěstí jsem to teda stihl ještě než skončil svět Slunce:-). Dodnes nevím proč mi to trvalo tak dlouho 🙁 Tenkrát jsme kolegy z online marketingové firmy odjeli na studijní rekreaci a jak máme pravidelně na podzim ve zvyku. To je charakteristické tím, že každý z nás s sebou veze několik knížek, které si v následujících dnech vyměňujeme. Třetího dne rekreace na mě vyšel tenhle notýsek, který jsem během žhavého přímořského odpoledne přelouskl.  O tom co mě na čtyřech dohodách zarmoutilo Vás nebudu napínat a prozradím to rovnou. Don „seladon“ Miguel Ángel Ruin se možná až trochu zbytečně rozepsal. Knížka má totiž 135 stran, je menšího formátu, psaná velkým (skoro prvňáckým) písmem a navíc okraje textu jsou hodně vzdálené okrajům stránky. Skoro jakoby to vypadalo, že prvním cílem je udělat alespoň centimetr tlustou knížečku, a evokuje to účelovost, aby měl zájemce o koupi pocit, že za své peníze dostane hodně muziky. No a asi i dostane. Jen by se ta muzika dala zhustit na pár stránek…

 

Abych neodlákal případné zájemce o koupi, nebudu se tady zevrubně věnovat obsahu knihy.  Zhustím to tedy na hlavní čtyři poselství, která jsou „v dohodách“ důkladně rozebrána (na můj vkus až zbytečně podrobně) a náročnost jejich nasazení do běžného života postupně s každou další graduje. Klíčová sdělení jsou tedy:

• Nehřešte slovem.
• Neberte si nic osobně.
• Nevytvářejte si žádné domněnky.
• Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

 

 

Nevím jak Vám, ale mě by k „předání informace“ stačily tyhle čtyři věty, plus nějaký odstaveček s vysvětlením pro lepší pochopení. Kdybych byl hodnej, učenlivej a pečlivej kluk, tak možná za pár let by mi možná místo téhle knížky stačily jen ty Čtyři dohody samotné. 🙂  Celé je to „strašně jednoduché“ a vesměs o tomto:

 

 

1. Dohoda: Nehřešte slovem

Tohle není vůbec jednoduché. Jinými slovy – neurážejte, neomezujte nebo neohraničujte slovy druhé. Do dnešního moderního manažerského přístupu to můžete přeložit i jako zákaz manipulativních sdělení (Jseš dost chytrej na to, abys na to přišel sám. Jestli to nechápeš, tak teda nevím, co tady děláš). Tato dohoda vychází z faktu, že slovo má obrovskou sílu. Historie nás o tom už měla možnost přesvědčit. Vzpomeňte si třeba na nacistického pána s knírkem, který zbláznil miliony lidí, nebo na bolavá sdělení Vašich rodičů, kdy některé části Vašeho dětství vrhli na „temnou stranu síly“. Úplně jednoduše se tento bod dá vyložit, jako: Lidi, nepoužívejte slova proti sobě!

 

2. Dohoda: Neberte si nic osobně.

Tohle je sakra těžké. Mám takovou teorii, jak na to Toltéci přišli (dokonce ji používají moderní koučové jako cvičení a zřejmě ani nevědí, že se to před lety asi opravdu stalo a že nebýt téhle příhody, měli bychom dnes od Miguela knížku Tři dohody 😀 😀 :-D) . Jeden Tolték (nejmenovaný histori šokovaným čtenářům bulváru údajně potvrdil, že se jmenoval Huemac, byl vysokej a černovlasej) se doma zmínil, že by si mohli u souseda objednat stůl. Všichni nadšeně souhlasili až do doby, než se stůl objevil doma. Manželka Toltéckou hlavu rodiny okamžitě sepsula, že není hranatej a nehodí se do obýváku a děti se přidaly, že je moc vysokej a že chtěly menší. Starej Huemac zaklel, naštval se a řekl, ať si příště laskavě shánějí stůl sami, šel do Toltécký hospody a tam s chlapama nad pulque (Toltéckým nápojem z agáve, který má docela volty) vymysleli tuhle dohodu. A o čem že to vlastně je? O tom, že každý máme svoji hlavu (svůj svět) do které nám těžko někdo vidí. Bez toho, abychom popsali svůj svět (stůl) těžko budeme rozumět světu druhých. Když tedy starýho Toltéka manželka sepsula, udělal dobře, že šel do hospody, ale neudělal dobře, že se naštval. Jeho žena totiž viděla jeho činy svýma očima, ze svého světa. Když vzal slovní útoky rodiny na sebe, převzal na sebe i jejich zlobu za činy (tedy spíš nečiny) jich samých.

 

3. Dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky.

Tohle je ještě těžší. V knížce se hovoří o tom, že aplikování jediné této dohody dokážete změnit svůj život. Na vysvětlenou je asi nejlepší příběh o myšce a o krtkovi.
Myšička si na louce kope noru. Jde okolo zajíc a poradí jí, aby si od krtka půjčila lopatku. Myšce se ten nápad líbí, tak se vydá za krtkem. Když je deset metrů od jeho krtince, tak si říká: „Ten krtek je starej mrzout, on mi asi nebude chtít tu lopatku půjčit.“ Jde dál a když je šest metrů od krtince, tak si říká: „Ten pitomej lakomec mi určitě lopatku nebude chtít půjčit!“ Jde dál, je dva metry od krtince a říká si: „Ten podělanej starej hnusák mi ji nepůjčí a nepůjčí!“ Přijde ke krtinci, zabouchá, krtek vyleze, myška ho třískne cihlou po hlavě a křičí: „Tak si tu posranou lopatku sežer!“ 😀.
Kdybych tady napsal, že myslím, že mi rozumíte, tak bych si rovnou vytvořil domněnku. Místo toho teda napíšu, že doufám, že mi rozumíte a dodám jen, že největší problém domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé. Jediný lék je kladení otázek, abychom místo domněnek získali obraz skutečnosti. Moderně jsem se s tím potkal v systemickém přístupu.

 

4. Dohoda: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Tohle je zdaleka nejjednoduší – pokud děláte něco, co Vás hodně baví. To však drtivou většinu času dělá málokdo z nás. Občas prostě musíte dělat něco, co nás zrovna nebere a to bývá problém. Princip téhle dohody vychází z předpokladu, že pokud budeme nějakou činnost dělat nejlépe jak dovedeme, nemůžeme si pak říkat, že jsme něco měli v danou chvíli udělat lépe. Tím pádem se nemůžeme trápit posuzováním a hodnocením toho co jsme udělali, protože  jsme to opravdu dělali nejlépe, jak jsme v tu chvíli s těmi konkrétními znalostmi dělat mohli. Když po večerech budeme dohánět něco, co jsme v pohodě mohli stihnout v pracovní době (ale nestihli, protože jsme se flinkali a nechtělo se nám do toho), bude se nám někde v hlavě pořád honit pocit nespokojenosti, neuspokojenosti a prudy ze sebe samého a naší práce.

 

 

 

Nejdřív jsem měl dojem, že pokud budete praktikovat Čtyři dohody, budete mít problém se svým okolím. Okolí však může (a velmi pravděpodobně bude) mít problém s Vámi. Potom jsem se zastavil, zamyslel (za což si tleskám, protože správě na tom se snažím pracovat) a zjistil, že to tak nejspíš nebude. Celá čtveřice sdělení je totiž obrácena jen a pouze směrem k Vám a umožňuje Vám vnímat okolí zcela jinýma očima než doposud. A to nejtěžší zdaleka nebude přetrpět 135 stránek textu, na který by stačily dvě A4, ale pokusit se nasadit alespoň část ze Čtyřech dohod do svého života. Hodně štěstí… 🙂

 

Miguel Ángel Ruiz (* 1952)

Je mexickým autorem knih o neošamanismu a spiritualitě New Age. Přežil silný infarkt, strávil 9 týdnů v komatu a po sedmi letech podstoupil úspěšnou transplantaci srdce. Čtyři dohody jsou jeho neúspěšnějším dílem (4 miliony výtisků celosvětově)

 

Wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Miguel_%C3%81ngel_Ruiz

 

 

 

 

Přečteno 2168x.