Jak začít jezdit rally díl 2.: Auto na rally.

Od minula tak nějak už tušíme, jak se rally jezdí. Ti lepší z nás si to dokonce i z posledního článku pamatují. Co tedy dělat, když chceme opravdu začít? S čím, můžeme a s čím nemůžeme závodit? Jak postupovat a co k tomu potřebujeme?

Úplně nejdřív tedy trocha šedé teorie. Světovou autoritou na poli automobilového sportu je Mezinárodní automobilová federace (FIA) – http://www.fia.com. Ta, prostřednictvím svých národních organizací řídí celosvětově motorsport. V ČR je touto národní organizací Autoklub ČR, resp. Federace automobilového sportu (FAS). Pod touto národní organizací by se měly na území ČR konat všechny automobilové soutěže.

Přesto má každý začátečník na výběr dvě možnosti: Začátek v amatérských soutěžích, nebo v soutěžích pod federací automobilového sportu. Výhoda amatérských soutěží je jednoznačně nižší finanční náročnost. Nevýhodou jsou legislativní obtíže se závodním autem a menší předepsané nároky na bezpečnostní výbavu aut a jezdců. Naopak závody pod hlavičkou federace automobilového sportu mají výhodu v jednotné organizaci (všichni organizátoři soutěží se řídí stejnými postupy) v předepsaných bezpečnostních prvcích (např. všichni závodníci musí mít nehořlavé oblečení). Nevýhodou takto organizovaných závodů je vyšší finanční náročnost (různými poplatky nabubřelý aparát) a mnohdy také chování některých představitelů směrem k posádkám.

Amatérské soutěže vznikly samovolně na základě nesouhlasu pořadatelů i některých posádek s postupy Federace automobilového sportu a od té doby se jezdí paralelně s oficiálními soutěžemi FAS. Mezi známější amatérské seriály patří například Českomoravský pohár rally, nebo Amatér rally. Federace automobilového sportu vypisuje tyto seriály, skládající se z různých podniků:

• Mezinárodní mistrovství ČR v rally (2-3 denní soutěže),
• Mistrovství ČR ve sprintrally (1 den),
• Mistrovství ČR v rally historických automobilů (1-2 dny)
• Pohár ČR v rally (1 den).

K tomu, abyste v některém z výše uvedených seriálů mohli odstartovat, potřebujete jednoduše auto a papíry (přičemž peníze beru jako samozřejmost). Papírům se budeme věnovat příště a nyní si proberem základní varianty, jak se dostat k závodímu autu a nekrást.  🙂 Jsou v zásade tři možnosti, jak se dostat k autu na rally:

•  Pronajmout si závodní auto.

Tuhle možnost doporučuji jednoznačně všem začátečníkům! Pro začátečnické ruce velmi hbitou Hondu Civic seženete už od 15.000kč na jeden závod. Výhodou je, že za stav vozu a jeho přípravu zodpovídá majitel. Při zapůjčení dostanete k dispozici perfektně vyladěný vůz včetně sad růzých pneumatik, dílů a mechaniků. Nemusíte nic řešit, pouze jezdit. Také si nejlevněji ozkoušíte, že nevykvasíte a že Vás to opravdu bude bavit . Potom se rozhodnete co dále.

• Koupit si závodní auto.

Druhá nejlevnější možnost. Použitá závodní auta se vždy prodávají pod cenou nově postaveného auta (tedy pokud se nejedná o historiky se zajímavou minulostí). Výhoda je, že značně ušetříte oproti stavbě a máte auto k dispozici hned. Nevýhoda je, že potřebujete balík peněz na kupě a také si na auto vašich snů musíte většinou chviličku počkat.

• Postavit si závodní auto.

Jednoznačně nejdražší varianta. Protože jsme holt Češi, všem to připadá jako nejlepší možný nápad a jdou do toho. Já jsem do toho šel dokonce dvakrát. Dobře radím, nedělejte to. Polovina z mých kamarádů auto nedostavěla nikdy a nasháněné díly pod cenou rozprodala. Zbytek se s tím stavěl několik let a teď se finančně sbírají, aby s tím mohli závodit, nebo ho prodali dostavěné a nebo – to je ta špička pyramidy už závodí. Za další, potřebujete hodně místa a času. Obvykle asi 4x tolik, než si na začátku představujete. Než to postavíte, musí to někde stát, musíte tam mít nářadí a nějaké zázemí. Pak ještě prostor pro díly. K tomu abychom mohli jezdit my, potřebujeme kapacitně ještě jednu garáž plnou náhradních dílů, které je nutné mít vždy po ruce. Navíc stavba rozhodně není procházka růžovým sadem a je třeba, abyste byli alespoň trochu manuálně zruční i inteligentní. Jestli ještě dneska stavíte „laděný výfuky“ z lešeňových trubek, tak to raděj vzdejte předem. Já po dvou postavených autech musím jednoznačně říct, že to byla neekonomická rozhodnutí. Obě auta vyšla dráž, než kdybychom nakoupili hotová. Jednu výhodu však tato cesta přece jenom má. Když vydržíte, hodně se toho naučíte o materiálech, postupech, strojařině, motorech, převodovkách a tak. No a v neposlední řadě si také své práce budete vážit. To vás donutí ke zdravějšímu závodnickému růstu, než je brzda – plyn. Vždycky, když jsme s autem klepli, bolelo mě to stejně jako jej. 🙂

Pro další řádky opomenu možnost nákupu, nebo pronájmu a vrhnu se rovnou na ten mnou kritizovaný, ale tolik oblíbený postup – stavbu auta na rally.

 Co znamená postavit auto na rally?

1. Prvním krokem je vybrat, zda půjdete do oficiálních, nebo amatérských soutěží.

Na oficiálních soutěžích musí být auto postaveno podle přísnějších předpisů. Vždy, když automobilka nasadí do sportovních podniků auto, provede tzv. jeho homologaci. To znamená, že u FIA schválí jeho parametry a seznam dílů, které

na něm mohou (nad rámec dílů, které má sériově vyráběný vůz už z výroby) být použity. To znamená, že homologace je vlastně několika stránkový seznam možností, které má majitel auta k dispozici, aby z něj postavil závoďák. V praxi to jednoduše znamená, že nemůžete bastlit do auta libovolné turbo (ačkoliv tam pasuje a váš kamarád s největším kšiltem v okolí ho tam dostal), ale pouze to, které je na seznamu v homologačním listě. Že nemůžete použít laminátovou kapotu, pokud není v homologačním listě jako alternativa, ikdyž je v „tuning šopu“ zrovna v akci. Toto opatření zabraňuje situacím, kdy by si jezdci doma na koleně cpali do aut vše možné a mohlo to být nebezpečné. Zároveň to znamená, že když se v Rakousku na závodech sejde Čech a Ital s Lancií, tak budou obě postavené stejně ze stejných součástek a auta budou skutečnými nositeli sportovního ducha. Fair play je po technické stránce učiněno za dost. Nejlevnější možností jak postavit závodní auto do oficiální soutěže je tzv. Nko. Závodní auta se totiž v oficiálních soutěžích se dělí na tzv. N – produkční auta a A – závodní auta. Produkční auta jsou vlastně seriová auta, která mají bezpečnostní rám, odstraněný interiér (čalounění, zadní sedačky, koberečky, plato vajíček z pod okna a ano, i autorádio s DýVíDý!) jenom několik dovolených změn oproti sériovému autu (ty jsou přesně vyjmenovány). 🙂  Oproti tomu skupina A má úprav nespočetně. Se stejným autem třídy N bývá většinou totožný skelet karoserie a několik drobných dílů. Auta třídy A mají v homologačním listě více možností. Například Lancia Delta skupiny A má v homologačním listě 6 různých ramen přední nápravy z nichž jedno je seriové provedení a ostatní jsou vyvinutá továrnou přímo pro tento vůz. Lancia Delta skupiny N může použít pouze seriové přední rameno, které lze dodatečně vyztužit. Největší výhodou tohoto rozhodnutí je, že takto postavené auto roste na hodnotě (samozřejmě pokud ho nerozbijete) lze jej relativně bez potíží prodat a legislativně je takové auto naprosto v pořádku. Nevýhodou je jistě větší finanční náročnost, nutnost absolvovat STK každý rok a „nesvoboda“ v úpravách auta (ty jsou přesně předepsané).Na amatérskou soutěž jsou v tomto ohledu pravidla nepoměrně benevolentnější. Nejen že můžete vybrat ke stavbě vůz, který nikdy nebyl homologován, ale také nikdo nesleduje originálnost jednotlivých komponent. Viděl jsem tak závodit třeba Mitsubishi Colt 4×4 s podvozkem z Lancer Evo, Hondu s komponenty z Fabie WRC, WV Polo s laminátovými dveřmi nebo Deltu Integrale poskládanou z různých evolucí. V tomto ohledu jsou důležitá jen a pouze pravidla organizátora seriálu, který určuje technické možnosti vozů a tím i do jisté míry jejich bezpečnost. Nespornou výhodou je menší finanční náročnost, kdy se použije běžně dostupný díl oproti tomu nedostatkovému a tím i větší dostupnost sportu začátečníkům. Jednoznačná nevýhoda jsou legislativní obtíže se stavbou a provozem auta a nemožnost startovat v oficiálním seriálu, jemuž auto nevyhovuje.V poslední době jezdci řeší situaci tak, že auto postaví podle pravidel pro oficiální soutěže a poté se zúčastňují amatérských seriálů.

2. Druhým krokem je vlastní výběr konkrétního typu auta.

Krom skupiny A a N, ve které se auta dělí na závodní a produkční se ještě dělí na historické a soudobá vozidla. Hranice v roce 2014 pro toto rozdělení je 1.1.1990. Tedy auta s datem homologace starším než 1.1.1990 se mohou účastnit seriálu pro historické vozy, ostatní musí šupajdit do soudobých. Fakticky je na vás, který typ auta zvolíte (přece jenom proti gustu žádný dyšputát), v případě že plánujete oficiální soutěže, je důležité vědět, jestli někdy bylo homologováno pro automobilový sport, či nikoliv. Jak už jsem zmínil v prvním díle – nelze vybrat typ karoserie kabriolet, případně karoserii se střešním oknem.

3. Další fází je kontakt na sekretariát Federace automobilového sportu.

Tam za poplatek ve výši 3000,-Kč obdržíte ověřenou kopii homologačního listu. Ta je při stavbě důležitá proto, abyste věděli, jak auto můžete, nebo nemůžete postavit. Zároveň, až se budete s postaveným autem hlásit do závodu, techničtí komisaři s jeho pomocí odhalí, jestli je postaveno v souladu s pravidly, či nikoliv. Je výhodné si na stránkách autoklubu najít kontakt na některého z technických komisařů, kteří Vám mohou pomoci při stavbě radou.

4. Potom už to musí jít ráz na ráz!

Koupíte co nejzachovalejší seriové provedení vybraného typu auta a stavíte a stavíte. Jako první přijde na řadu bezpečnostní rám. To je taková ta věc z trubek, co vám hodlá v případě nehody bránit v tom, abyste se zabili. Znamená to tedy auto odstrojit na holý plech a podle přílohy J Národních sportovních řádů vyrobit, nebo nechat vyrobit bezpečnostní rám. Jednoznačně doporučuji nechat vyrobit. Když spočtu čas a materiál, je to levnější. Navíc, když vyberete výrobce ze seznamu doporučených výrobců, nebudete mít problém s technickými komisaři. Pro vlastní výrobu potřebujete ocelové nízkolegované bezešvé trubky (přesné parametry v příloze J), svářečku, svářečský průkaz (tím budete dokládat kvalitu zpracování), ohýbačku na trubky, kbelíky s jemným sklářským pískem, brusku a někoho, kdo to už dělal. Do prvního auta jsme rám stavěli po večerech asi tři měsíce. Stál lehce pod 10 tis korun. Do druhého auta jsme si rám nechali udělat certifikovaným výrobcem. Stál lehce pod 20 tis. Korun, za 14 dní byl hotový a my jsme za čtyři měsíce po večerech mohli udělat práci ve dvojnásobné hodnotě toho, co jsme ušetřili prve. Zbytek stavby je relativně brnkačka a zvládne to každý průměrně šikovný člověk.

5. Slavnostní uvedení do provozu.

Ti rychlí po pár měsících, ti pomalejší po pár letech vytáhnou na světlo bóží svůj skvost.Následuje anabáze uvedení do provozu. Spojíte se s vybraným technickým komisařem (obvykle ten, který vám je nejblíž) a první, co musíte udělat, je přijet na technickou kontrolu do Prahy, nebo do Zlína. To jsou totiž jediné dvě STK v ČR, kde je možné absolvovat technickou prohlídku na závodní auto. S sebou vezmete všechny papíry, které k autu máte. Prvním krokem, který spolu s technickým komisařem učiníte, je že Vám auto proleze a do velkého technického průkazu napálí razítko „Přestavba na sportovní automobil“ a vydá vám sportovní průkaz. S takto oraženým TP a čerstvě vystaveným sporťákem absolvujete svou první závodní technickou (za 3000,-). Tu projdete bez problémů, ale do provozu ještě pořád nesmíte. Je totiž třeba tuto přestavbu nechat schválit na ministerstvu dopravy. K tomu, abyste mohli tento úkon absolvovat musíte nejprve navštívit svůj úřad s rozšířenou působností, kde odhlásíte auto do registru sportovních a historických vozidel.

Podle nálady úředníka vám tu seberou, nebo neseberou bílé značky. Nám je sebrali. 🙂 Potom pojedete na své krajské město, které tento registr spravuje a kde vám na základě žádosti vydají nové, tentokrát zelené značky (dvě plechové a tři ks předních samolepících) a do registru vás přihlásí. V případě, že úředník na úřadě s rozšířenou působností nesebral značky, seberou vám ještě před tím bílé. Jakmile máte zelené značky, upalujete na ministerstvo dopravy, kde vám příslušný úředník razítkem povolí provoz závodního auta pro následující rok. Tento postup si můžete ušetřit, pokud absolvujete tzv. centrální testování aut a agendu okolo zelených značek vyřešíte předem. Při centrálním testování je úředník ministerstva přítomen na STK a vy ho potom nemusíte individuálně nahánět po rozlehlé budově vrchního velení dopravy v ČR 🙂

6. Historický technický průkaz

Historická auta mají navíc oproti soudobým autům další doklad a to je Historický průkaz. Dělí se na národní (platný v ČR) a mezinárodní (platný celosvětově). V případě účasti vozu na zahraničním podniku je třeba mezinárodní historický průkaz.

Platí, že body 3, 5 a 6 pro amatérské soutěže neplatí. Amatérská auta jsou stavěna různě a technickou prohlídku i způsobilost do provozu řeší majitel na vlastní pěst, což bývá někdy více, či méně nesnadné.

Jeden kamarád se mě ptal, co bych mu doporučil, pro takové to „domácí závodění“. Pro první závod bych jednoznačně doporučil pronajmout Hondu Civic (osobně jsme ozkoušeli s perfektním přístupem zde). Pro první stavbu vlastního auta doporučuju eNkovou Škodu Favorit. Je to jednoduché a lehké auto, kterému široko-daleko každý rozumí a není problém sehnat náhradní díly, ani udělat motor. Stavba tak nebude příliš náročná na čas, ani peníze.

No, takže auto máme vyřešené a teď už jenom tadáá a můžete odstartovat. Teda vlastně ne. Ještě potřebujete nějaké to vybavení pro posádku, nějakou tu zdravotní prohlídku a další papíry, ale o tom si povíme až příště. Těšte se! 🙂

Předchozí díl seriálu:
Jak začít jezdit rally díl 1.: Jak se jezdí rally?
Následující díl seriálu:
Jak začít jezdit rally díl 3.: Výbava a “papíry” na rally

Přidejte se k našim fanouškům! Sychra racing – fanděte nám na facebooku

Přečteno 19477x.