Bylo 14.května 2012 a Kevin, z filmu „déčkové“ kvality (Klub sráčů) by začal asi slovy: „Milý deníčku! Promiň, že jsem si tě nepsal. Měl jsem na práci důležitější věci.“.Už více jak měsíc máme domluveno, že budeme mít v komaxitu kola. Více jak měsíc máme domluveno, že různí soustružníci mají vysoustružit redukci na benzín, bez které se nehneme z místa…
Už více jak měsíc na tyhle dvě věci čekáme, protože jsou důležitější než by se mohlo jevit. Abychom mohli nechat vyrobit polepy, musíme auto nejdříve dostat ven z dílny. Jenže to musí nejprve po něčem z té dílny odjet. Kola tam dostaneme jedině tak, že je přišroubujeme šrouby, které nemáme. Nemáme je proto, že je musíme objednat podle podložek, které naměříme na autě až budeme mít kola. Kola nemáme, protože už měsíc čekáme, než nám je jakýsi Mr. Slibotechna nechá okomaxitovat :-). Ano, tento bludný kruh zdaleka nepřipomíná jen známou scénu „proč netáhnou kamna a proč je komín na křivo“ z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, ale desítky dalších příběhů vztahujících se k prakticky jakémukoliv zakázkovému dílu na auto. Popis, jak jsme nakonec získali redukce na palivové hadice a jak jsme komaxitovali kola nechávám na Tomášovi, neboť ten si užil dosytnosti a níže je jeho příspěvek:
Pan soustružník sliboval, vlk taky sliboval, a nic z toho nebylo. Nejprve dostal výkres, to ještě komunikoval po telefonu, osobně jsem ho navštívil a výkres mu předal. Očekávaný výrobek nebyl dle jeho slov nijak náročný, mají trošku víc práce, takže to nebude na počkání, budeme si muset počkat čtrnáct dní. No, bude mi už skoro třicet, na tomhle světě tedy již nějakou dobu jsem, býval jsem dobrým astronomem, kde je čas základ, nespáchal jsem sice žádný zločin, že bych svědčil proti svým kolegům, ale co je čtrnáct dní, to prostě vím. Jen tak pro upřesnění to je 336 hodin, 20160 minut, a nebo taky 1209600 vteřin. S panem soustružníkem zde ale došlo zřejmě k nějakému časovému zlomu, kdy se čtrnáct dní ztratilo v černé díře, i s výrobky. Po dobu celého jednoho měsíce, následujícího po oněch avízovaných čtrnácti dnech, jsem se snažil spojit se soustružníkem jak telefonicky, tak osobně, dokonce i v době, kterou má uvedenou jako provozní. Na dílně se pracuje, venku pobíhá velký černý pes, ale k brance nikdo ani po sérii zvonění, ba dokonce i troubení, nepřichází. Stanovisko je jasné – šest týdnů v pr****, pardon, v háji, a výrobek nikde! Je na čase začít jednat. V jedné malé vísce, ještě menší, než ve které máme dílnu (ano, i takové vísky jsou!), je jeden moc hodný, a starší pán soustružník Janeček. Zachránil nás už jednou, a to v dobách Škodovky. Vydáváme se tedy k němu. Otvírá nám jeho manželka, je nedělě 10:27, pán ještě spí po noční. Dostáváme telefonický kontakt a instrukce, abychom se stavili později. Po obědě dorážíme do dílny, kde už zmiňovaný pán čeká. Ukazujeme výkres, vysvětlujeme si detaily, a hlavně – jednáme o termínu. A teď pozor, všichni, kteří u čtení tohoto textu stojíte, si sedněte, vy, co sedíte, si lehněte, a vy, co už ležíte, vy nedělejte raději vůbec nic, a čtěte prostě dál – my jsme ty redukce měli ještě ten den večer! V této fázi jsme se jasně rozhodli, že v našich životech bohužel existují lidé, kteří se na nás nalepují, ale my se na ně spolehnout nemůžeme – a jak říká jeden náš kolega/kamarád: „Někdy je ty lidi potřeba vyměnit, protože ty z toho nic nemáš, a akorát tě to stojí čas, nervy a ubíjí tě to!“ A tak jsme dle těchto slov učinili.
No a jak to bylo s panem Komaxitem – pracovně mu tak říkejme v části, kde jsem se snažil domluvit komaxitování kol. Od jednoho svého známého jsem dostal doporučení na známého jeho známého. A tady už, teď jsem do budoucna poučen, je jasně znatelný průser. Jakmile se ve větě vyskytuje alespoň dvakrát slovo „známý“, je to jasné znamení neúspěchu. Předal jsem panu Komaxitovi disky, s tím, že bude hotovo za čtrnáct dní – s časem bych se zde mohl rozepisovat stejně tak, jako tomu bylo u pana soustružníka s tím rozdílem, že tento alespoň komunikoval. Po čtrnácti dnech chtěl další týden, a po tomto týdnu další týden, až jsem to nevydržel a pro disky si zajel. Zde jsem pak zjišťoval příčinu neúspěchu, když se mělo jednat pouze o to, že do své práce, kde se právě zaměřují na komaxitování, odnese tyto disky. Zjistil jsem, že mi sice sliboval oficiální cestu, ale že to byla lež. Plánoval na noční směnu odnést disky tzv. načerno, a po mně požadované peníze nepředat do firmy, ale do vlastní kapsy. A jelikož nebyla situace ve firmě dostatečně přívětivá, aby mohl svůj plán uskutečnit, válely se mu disky doma, a nás zdržoval od práce. Takže pan Komaxit byl označen za pána s velkým K, kde však toto písmeno nemělo s komaxitem nic společného. Naložil jsme disky a jel domů. Ještě ten den, resp. hned po příjezdu, jsem na internetu hledal člověka, který by povrchovou úpravu disků zvládl – hlavně včas, peníze zde už hrály tu nejmenší roli. Našel jsem na internetu soukromníka z Hradce Králové, po telefonu jsme se domluvili, ať přivezu disky ještě dnes, aby mohl zaručit, že vše bude co nejdříve. Zapomněl jsem zmínit, že byla středa. Přivezl jsem disky, pán si je prohlédl, okamžitě si na jednom zkusil, jak půjde pískovat. Prosil jsem ho, jestli by bylo možné vše udělat do pátku. Moc se netvářil, že když, tak nejdříve kolem třetí hodiny, kdy končí. Tak lepší takto, než nic, po předchozích zkušenostech. Když mi pán druhý den – čtvrtek – volal, měl jsem strach a bál jsem se, co bude za problém. Naopak, pán mi už ráno v osm sdělil, že ty disky mám hotové, ať se pro ně stavím. Neskutečné. Pán mne viděl poprvé, a udělal dříve než sliboval. Ptáte se proč? Je to dobrý obchodník, chtěl, abych byl spokojen a nadšen z jeho práce, a tím sledoval to, že se v budoucnu možná někdy vrátím a využiji jeho služeb. A pokud si to takhle vážně myslel, tak si to myslel správně, vrátím se, a rád – takto si představuji spolupráci!
Jednalo se tedy vlastně o dvě odlišné práce– soustružení a povrchová úprava. U známých, nebo doporučovaných, to trvalo více jak měsíc, a bez úspěchu, a u cizích, resp. téměř cizích, to trvalo ani ne 24 hod, a to s námi nepočítali, a měli své práce naplánováno dost!
Tomáš Kavalek
Další pokračovaní seriálu popisuje už kompletní průběh zbytku května až do závodů, neboť jsme při vzrůstajícím objemu prací nestíhali pravidelně zaznamenávat zážitky. 🙁
Hurá, benzín do motoru dopravíme! Čerpadlo čerpá a benzín hadicemi teče. Zbývá zkusit nastartovat. Samolibě počítáme s tím, že motor naskočí na první dobrou. Přece když jsme s motorem od koupě auta nic nedělali, nemůžeme mít problém.
Protože v autě není palubní deska, věšíme všechny přístroje na drátky a v takto provizorním kokpitu se snažíme vůz přimět k životu. Tomáš připojuje baterii, já pln očekávání a napětí otáčím klíčkem. V jedné vteřině s motoru slyšíme jen slabý povzdech a všechny kontrolky zhasnou. Je to jasné! Letitá baterie Magnetti Mareli má již po sezóně. Naštěstí máme v kapse záložní řešení a to je traktor vedle ve stodole. Hbité prsty z něho odebírají baterii mající téměř 100Ah a připojují k autu. Opět chvíle napětí a opět mírné pohasnutí (teď už menší) a motor ani neškytl. Další zkoušky o start absolvujeme napojeni na kabely v pořadí VW Golf, Škoda Superb a stále se nedaří. Po dnu stráveném startováním voláme o pomoc na všechny strany. Tím končí víkend a je tu pátek 18.5..
V práci končím v 17h a v 18h se scházíme s Honzou Vodehnalem, abychom společně zkontrolovali itinerář na Rally Orlické hory. Prakticky to znamená ověřit jej, než půjde do tisku průjezdem všech úseků a korekcí případných nepřesností (nakonec jsme použili kilometráž se Superbu :-)). Protože moje milovaná přítelkyně má v Pardubicích večerní akci, které se chci účastnit, musím v 19:45h nemilosrdně nabrat opět směr Pardubice. V Sezemicích mi volá Jirka Janků, kde jsem že „to dává chladit“ a v Pardubicích mi volá Honza, jestli je u nás někdo doma, že má ještě hodinku (protože momentálně je vzorný táta od rodiny) a že by se podíval na auto, co že je s ním za problém. V průběhu večera jsem byl telefonicky dokonale informován o dění v dílně a byť Honza nakonec s dílny odjížděl neúspěšně po desáté hodině večer (Věrko promiň :-)), jsem mu za tohle hodně vděčný. Kolik máte přátel, kteří sami iniciativně dorazí, když Vás vidí v průšvihu?
Zbytek pátečního večera jsem prožil s alkoholem vlitým do žil v rámci útěchy a ráno šup do dílny. V sobotu jsme s Tomem pracovali na částech, které se netýkaly motoru a v neděli jsme zavolali Patrikovi. Patrik, se specializuje na italská auta a díky následným událostem se z něj vyklube náš další velký kamarád.
Do závodů zbývá 14 dní. Oba s Tomášem máme relativně velké množství práce v práci, protože dokončujeme několik projektů (Aktualizace 2020: nezměnilo se to ani v naší vlastní firmě. Mimochodem mrkněte se na naši tvorbu e-shopů na míru) 🙂 a tak abychom náhodou nezaháleli i po večerech, trápí nás i auto. Po dvou hodinách hodnocení situace je informace jasná – přeskočil rozvodový řemen. Jak je to možné nikdo neví, dokonce ani minulý majitel. Patrik hodnotí situaci souslovím obsahujícím frekventované slovo na p a prohlašuje, že je asi tak 50% šance, že motor vůbec nastartujeme. Následuje popis kroků, které je potřeba udělat a kterými Vás nebudeme zdržovat (věřte, že jich bylo hodně) a také nelibé info, že je budeme muset zvládnout sami, protože Patrik má v servise nasmlouvanou práci na týden. Potom už jsou závody a auto musí vlastní silou v pátek na slavnostní start a zpět. Ortel je nemilosrdný, když nyní v neděli a večer v pondělí motor v autě připravíme a pak budeme dodělávat vše co nám na seznamu chybí, v příštím týdnu Patrik motor nastaví a teoreticky bychom mohli závody stihnout. Sice jsme hodně unavení, ale teoreticky pro nás znamená „jistě“, jdeme spát mnohem klidněji.
Druhý den volám informaci Honzovi, kterého ze všeho nejvíc zajímá jak dlouho trvalo Patrikovi přijít na závadu (protože Honza ji neodhalil jen proto, že do detailu nezná italské značení) a potom nás nechává osudu. Za dvě hodiny přijíždí k bráně auto, vyskakuje z něho Honza Vodehnal a Filip Krtička a hrnou se k motoru. Za půl hodiny přichází příkaz, abychom zkusili otočit klíčkem a motor chytl! Okamžitě se začínají vypalovat všechny nové díly a v garáži je během minuty nedýchatelno. Spokojeně vybíháme ven a tento den pro nás končí jedním zaslouženým pivem a následnou celkovou opilostí a oddychem když kluci odjedou. Ještě za skoro střízlivého stavu dáváme do kupy bodový seznam věcí, které jsou nutné k tomu, aby auto prošlo technickou přejímkou a mohlo startovat.
V další den ráno přicházíme spokojeni do garáže auto nastartuji, to deset vteřin běží a poté umře. Následuje další anabáze telefonátů na všechny strany, testování a výměny všeho možného a stále nic. Je sobota 26.5., týden před závody a zítra je o půlnoci uzávěrka přihlášek. Auto nejede a nikdo neví co s tím :-(. Tady je první výhoda škodovky, na kterou jsme přišli. Ačkoliv obsahovala spousty nestandardních dílů, rozumělo jí relativně dost lidí, které jsme mohli poprosit o pomoc. Tady máme jen Patrika a díly velmi řídce rozeseté po celé ČR. Domluvili jsme tedy krizový plán, jež zní následovně: v pondělí 25.5. večer odvezeme auto k Patrikovi, který se na něj v úterý podívá. Pokud jej nenastartuje, bude problém. V úterý odvoláme rezervaci na seřízení geometrie a přesouváme ji na čtvrtek. Ve čtvrtek chceme odpoledne absolvovat seznamovací jízdy, aby nám zbylo páteční dopoledne na doladění auta. V autě není: palubní deska, sedačky, vnitřky dveří a několik dalších podstatných prvků.
V neděli večer opět po vyčerpávající montáži všech drobných serepetiček, které zaberou asi tak 2x tolik času než počítáte odesíláme ve 23:15 přihlášku. Uzávěrka je o půlnoci a dvě minuty po ní nám přichází emailem odpověď od ředitele soutěže se slovy „To to trvalo“. Je vidět, že místní zákulisí motosportu je dobře informované o překvapení, kterým je změna našeho auta pro letošní sezónu.
Co bylo příčinou poruchy motoru? Jak dlouho trvalo Patrikovi přijít na závadu? Kdy jsme se cítili nejhůř a co dělat, když proti vám běží po silnici kůň? Nevíte? V tom případě si počkejte na další díl :-).
Sychra racing – fanděte nám na facebooku
Další články v seriálu:
Lancia Delta: Naše první italské auto – 1.díl
Lancia Delta: Naše první italské auto – 2.díl
Lancia Delta: Naše první italské auto – 4.díl
Lancia Delta: Naše první italské auto – 5. díl
Přečteno 1306x.